Začalo to nevinně. Tak zdánlivě nevinně. Tora Hamiltonová jen chtěla pohřbít svého oblíbeného koně. Pro ten pietní okamžik si vybrala jedno deštivé odpoledne a místo poblíž kraje pozemku u svého domu na Shetlandách. A tak nasedla do minibagru a dala se do odstraňování rozmoklé zeminy. Přibližně v hloubce dvou metrů však lžíce stroje o cosi zavadí. Tora se jde podívat a zjistí, že ta věc je pečlivě zabalena do pruhů (kdysi) světlé látky. Uvědomí si, že vzhledem k rozblácenému okraji by neměla chodit moc blízko, aby nesklouzla. Couvne s bagrem, vrátí se k jámě a skočí dolů, aby mohla objekt prozkoumat zblízka. Skloní se k němu, v jedné části látku nařízne a všimne si, že z ní kouká noha. Pustí se do odstraňování látky a po chvilce má mrtvolu venku. Zjistí, že má před sebou díky rašelině perfektně zachovalé tělo drobné ženy. Zachovalé. Až na oblast hrudníku, kde zeje nepěkná díra. Pohled na mrtvolu mě neděsí. Co mě vyděsilo, byly souvislosti. (str. 11)
Tak se Tora s velkým úsilím vyškrábe nahoru… a pak teprve zavolá policii. Abych trochu vysvětlila tu větu, jíž vlastně celý příběh začíná. Tora je lékařka a pracuje v porodnictví. Práce ji baví, ale zároveň je pro ni infernem, protože má denně na očích to, co jí samotné zůstává odepřeno. Než si však vybrala tento obor, pohrávala si s myšlenkou stát se patoložkou. Udělala si základní kurz a pár mrtvých již tedy viděla. Ale zpátky k příběhu. Toru následně zavolají k pitvě, kde zjistí, že šlo o mladou ženu a týden před smrtí porodila dítě. A že má na zádech vyřezány tři runové znaky. Vyšetřovatelé se snaží nález označit jako archeologický, ale Tořinu poznámku, že „tehdy si přece nelakovali nehty“ nemohou přejít. Dny, následující po Tořině oznámení probíhají v klidu. Až moc, v klidu. Žádní novináři, žádné informace se nesmí dostat ven.
Ukázka ze str. 73
(pokračování věty) světa.“
Policie se s vyšetřováním taky zrovna nepřetrhne. Kdo byla ta žena? Co se stalo s jejím dítětem? A proč musela zemřít? jsou otázky, které Toru pronásledují dnem i nocí. A tak začne sbírat informace. Čím víc jich má, tím míň se jí zamlouvá obraz vyplouvající na povrch. Čím víc jich má, tím míň se to líbí některým lidem. A pak přijde první varování. Tora vážně zvažuje, že podlehne naléhání všech, co jí radí aby přestala pátrat. I manželovi to slíbí. Je rozhodnutá svůj slib dodržet. Jenže potom se sblíží s policistkou Danou Tullochovou, která má rovněž podezření, že se tam děje něco hodně nekalého. Začnou proto spolupracovat tajně. A vynořují se nové otázky... Je něco pravdy na zdejších pověstech? Co se odehrává na ostrově Tronal? Jaký význam mají runy na těle té mrtvé? A… co s tím vším má proboha společného její manžel?
Román Obětina je u nás druhou v nakladatelství Domino vydanou knihou autorky S. J. Bolton. Tou první byla Už mě vidíš?, kterou si určitě brzy seženu. Je psán v první osobě. Dávám přednost ich- nebo er-formě? Jindy nad tím moc nepřemýšlím, ale tady musím říct, že mi v tomto případě ich-forma prostě sedla. Autorka má čtivý styl psaní a ke zpracování si vybrala neotřelé – a tedy originální – téma (alespoň já jsem se s ničím podobným dosud nesetkala). Pravda, nikterak veselé. Ale zato k zamyšlení. Trochu mi vadilo, že autorka nám toho o Toře moc neprozrazuje. Příběh působil reálně. Tak uvěřitelně, až to bylo celkem děsivé. Určitě taky musím vyzdvihnout obálku, jejíž atmosféra knihu skvěle vystihuje. Myslím, že bych ve svém nadšení z knihy jenom opakovala vše, co již zaznělo. A tak jen k nadšeným ohlasům přidávám ten svůj.
StoryHuntress 