Příběh začíná roku 1662, kdy skupinka dětí z Francie jede společně se svou učitelkou, Madame Napierovou (přezdívanou „škatule Napi“), zpívat do italské Parmy. Je to pro ně velká událost, protože obvykle nemají moc příležitostí se z jejich domovského kláštera v Toulonu někam podívat a na cestu se proto velice těší. Dalším dobrodružstvím v jejich jinak nudných životech je to, že do Itálie poplují lodí a na moři je zastihne bouře (což ještě nikdo z nich netuší, ale kdyby ano, zajisté by to považovali za další vzrušující zážitek). Bouře je odkloní z plánované trasy. Což je problém. Dokonce velký problém. Pokud se dostali příliš na jih, mohli by narazit na piráty. Na obzoru je spatřena loď. Kapitán je silně znepokojen, a to ze dvou důvodů: ta loď míří jejich směrem a na obchodní plavidlo je až podezřele rychlá. Dalekohled jeho obavy potvrdí. Nelze se jim vyhnout, jediným řešením je boj zblízka. Ačkoliv kapitán i jeho muži bojují statečně, proti posádce nepřátelské lodi nemají šanci. Piráti jsou značně překvapeni (a zaraženi), když v podpalubí najdou vyděšené děti. K jejich údivu jeden z nich objeví ještě další dvě, chlapce a dívku (zapamatujte si je, ještě o nich uslyšíte), ukryté na palubě za sudy. Piráti také chtějí prohledat loď, protože doufají v nalezení zlata (případně ještě dalšího nákladu). Jeden z uniknuvších členů posádky ji však stačil zapálit, takže z průzkumu nic nebude. Musí jednat rychle, aby nechytla jejich vlastní. Převedou děti na svou loď a rozhodnou se, co s nimi (jim samozřejmě nic neřeknou). Po zakotvení v Alžíru je odvedou na trh a počkají, dokud si je kupci nerozeberou.Po několika letech (a pár neúspěšných pokusech) se rozhodnou uprchnout. Předchází tomu jedna událost, po níž jde Keithovi, jejich kamarádovi a spojenci (pro některé je i něco víc) o život. Je jim jasné, že…buď teď nebo nikdy. Podaří se jim tentokrát utéct z nenáviděného otroctví?
Ztraceno v písku je třetím románem nadané české spisovatelky Ivany Špičkové, vydalo jej nakladatelství Millennium Publishing v roce 2014 a já se už nemůžu dočkat, až se vrhnu na ty další. Musím říct, že jde opravdu o mimořádně dobrý příběh. Myslím takový, kdy víte, že příběh, který se před vámi rozvíjí je fikce, ale stejně si říkáte: „Tohle by se klidně mohlo odehrát i ve skutečnosti…“ (alespoň mě to napadalo). Anotace slibuje, že osudy dětí budeme číst jedním dechem. Což je pravda…částečně. Jedním dechem totiž dodávám, že anotace je lehce zavádějící. Už od začátku je pozornost věnována pouze chlapci a dívce, o nichž se zmiňuji výše. Ostatní děti nejsou čtenáři vůbec představeny a když se jejich cesty na alžírském tržišti rozdělí, už o nich neuslyšíte. Menší výhrady mám taky ke konci. Ne k tomu, jakto dopadlo, ale k tomu, že autorce k otočení závěrečné situace o 180° stačily dva odstavce. Což je podle mně dost málo. Taky by mě celkem zajímalo, co bylo potom…Mé výhrady však nic nemění na skutečnosti, že dlouho, velice, převelice dlouho jsem u nás nenarazila na něco tak čtivého, tak barvitého, tak poutavého, tak strhujícíhojako je Ztraceno v písku (ale to bude asi taky tím, že povinnou četbu mám ještě v živé paměti :-D). Z postav jsem si oblíbila hlavně Keitha… 🙂 Doufám, že se mi vás povedlo alespoň trochu přesvědčit dát pro jednou šanci i české autorce. Protože Ivana Špičková si ji zaslouží! 🙂
Četli jste Ztraceno v písku? Nebo něco jiného zajímavého? 🙂
StoryHuntress 